S psími knihami a filmy se roztrhl pytel. Jak by ale vypadaly tyto příběhy, kdyby je nepsali lidé, ale psi sami? Touto myšlenkou se zabývají Chlupaté deníky. Velmi nekorektní blog Adély, osmileté čubky z útulku, obnažuje psí úvahy v jejich surovosti a přímočarosti. Adéliným jediným zájmem je jídlo a nebojí se to přiznat. Se psy se nekamarádí. S lidmi jen když z toho něco kápne. Soudí všechno a všechny kolem sebe. Považuje se za středobod vesmíru, a tak není náhoda, že začala psát svůj vlastní blog. Je to vlastně takovej Bukowski mezi psama. A taky hodně pije (a hodně značkuje). Paralela jasná!
Chlupaté deníky vol. I: Čubčí živobytí
Jmenuju se Adéla a jsem čubka. A nestydím se za to. Proč bych taky měla? Být čubka je ta nejlepší věc na světě.
Fakt!
A to i navzdory tomu, že můj čubčí život začal pěkným fuck offem. Netuším, kdo byl můj fotr, ale soudě podle toho, že se mi kudrnatí chlupy na zadku, a když se okolo jen mihne kdejakej pudl, jsem z toho celá hin, bylo to dost možná tohle směšný plemeno. To by mi taky bylo vlastní. Nic není dneska tak out, jako pudl, žejo.
Za to máma, hmm, to byla úplně jiná liga! Dlouhý šlank nohy, ladná chůze a něco jako ohař. Nesměle si troufám podotknout, že trochu jejího sexepílu jsem podědila. A taky zdrhám za vším, co jen trochu připomíná divou zvěř. V lese mi, ani nevim proč (asi pudy nebo co), vždy jebne v hlavě, čmuchám tak dlouho, dokud nechytnu stopu a pak frrrrnk! Je to jediná chvíle v mým životě, kdy nemyslím na žrádlo.
Fakt!
I když se tvářím, že na žrádlo nemyslim, tak na něj myslim furt. Pokud nemyslim na pískacího ježka, ale o tom později.
Ptáte se na sourozence? Buďto si na ně nepamatuju, nebo žádný nebyli. Víte, já jsem dost sólokapr, nebo spíš sóločubka. Nejšťastnější bych byla, kdybych byla jediným psem na světě. Mezi náma, už teď se tak chovám. Má to neskutečný výhody. Usurpujete si všechnu lásku a nemáte žádnou konkurenci. Všechno žrádlo a hračky světa jsou jen vaše.
Asi je vám jasný, že jsem trochu asocka, respektive INTJ, jak říkaj hipstři nebo jak na Tindru používaj ti, co nemaj napsaný, že vystudovali Vysokou školu života. Společnost moc nevyhledávám, teda alespoň ne tu psí. Lidi mi tolik nevadí. Ochotně krmí, říkaj mi lichotky a umí podrbat pod krkem tak, že slastí přivírám oči. Psi jsou mi v tomhle směru trochu k hovnu.
Zpátky k tomu fuck offu, jo? Moje editorka mi vyčítá, že neudržím myšlenku, ale vzhledem k reflexnímu oblouku a krátkodobý paměti, co my čoklové máme, jí furt opakuju, že jsem víc vymletá než Zeman ve svým druhým (dis)funkčním období. Reflexní oblouk si nastudujte, nebo se na něj zeptejte Desenskýho. Pokud nebude zrovna usměrňovat nějakou rozdováděnou čivavu, co páničce vojíždí záda, tak vám to milerád objasní.
Co sem to jen chtěla? Jo, zmínit, jak se mnou onehdá vyjebali. Špatný věci vytěsňuju, a tak moc nevím, co bylo předtím, ale vím, že jsem skončila s dalším mně podobným póvlem v útulku. Přišla jsem tam k pár šrámům na hlavě a taky přesvědčení, že mi všichni psi můžou políbit můj kudrnatej zadek. Byla jsem tam za kotec a stravu, ale řeknu vám, show to teda zrovna nebyla.
Když mi řekli, abych udělala sýr, že mě budou fotit na Facebook, tak jsem zapomněla na svoje modelingový ambice a udělala jsem ze sebe tu největší chudinku, co jsem mohla. Na seksi čubku by žádnej trotl nenalítl a už vůbec ne na tu jiskru v oku, co říká, že jsem samej průser.
No a světe div se. Trotl se chytl.
Říkám jí VONA. Vzala si mě, že jsem týraná...
No a teď týram já jí.
Fakt!
Comments