Dnes ráno, když jsem se probouzela, tak mě to napadlo. Celé období korony mi až nápadně připomíná kultovní film s Billem Murrayem v titulní roli. Zatímco u snímku Na Hromnice o den více se vždy náramně bavím, takhle moje parodie se mi zejména v poslední době trochu zajídá. Billa každé ráno budí ta stejná píseň od Sonnyho & Cher. Mně každé ráno budí upřený psí pohled někdy doprovázený šťoucháním čumáku. Jindy je to roh Nesbøvy detektivky zapíchnutý do mé tváře. Dík za tu variabilitu, jsem na tom o chlup líp než Bill!
Přestože se můj život za poslední rok proměnil, cítím, že na mě občas padá tíha těžkého roku s kovidem. Monotématičnost, omezení vztahů s druhými, díky podstatně nižším škálám zábavy také stereotyp, kdy se mi dny slévají do jednoho. Do toho neschopnost naší vlády jakékoliv sebereflexe a nemožnost nabídnout jiné než populistické řešení, které by nás z této krize vyvedlo. A tak každé ráno místo budíku odstrkuji tu Nesba, tu psa, a přehrávám si seznam úkolů na dnešní den. Reportáž o svišťovi Philovi tam zatím není.
Od ledna jsem na volné noze. Tam, kde jiní na kovidu skončili, já začínám. Zase dělám věci jinak, ale vlastně přesně tak, jak je chci mít já. Díky tomuto rozhodnutí můj den na home office vypadá podstatně pestřeji, než když jsem pracovala pro jednoho zaměstnavatele nebo klienta. Dává mi to sílu se nezbláznit. Každý den opouštím svoji komfortní zónu a někdy je to zatraceně těžké. Občas vzývám kámoše Stereotýpka, protože co znáš, o to se můžeš přeci opřít, nebo ne?
Období na kovidu je pro mě o balancování. Kráčení na hraně. Napravo berlička v podobě známého, nalevo nové výzvy. Dny, které mi splývají, obvykle znamenají, že můj krok jde šejdrem. Přesněji řečeno doprava. Sázka na jistotu se vždy nevyplácí a tak se pak opět stočím mírně doleva. Nejdřív to bolí, ale pak je mi líp.
O tom, že období, které právě prožíváme, je vlastně motivující, bylo už řečeno a napsáno dost. Popravdě, v každodenní šedi, zapříčiněnou již rok trvající paralýzou naší země, je velmi těžké jej tak vnímat. Vracím se ale k Billovi a říkám si, že dostal skvělou šanci zastavit a prožívat každý den naplno. Zatímco vše ostatní kolem něho uvízlo v kruhu, on z něho vystoupil. Naučil se hrát na klavír, nebo jak se z morouse stát oblíbeným členem komunity, pochopil že i zvláštní zvyky mohou být pro malé městečko Punxsutawney srdcovou záležitostí. Stal se vlídným člověkem. Teprve pak přišla kýžená změna a posun.
Být lepší k druhým zavání trochu klišé. Zařaďte však raději důležitý předstupeň – v první řadě být lepší sám k sobě. Snížit na sebe nároky, začít se hodnotit kamarádským okem, nastavit si hranice toho, co je pro vás osobně přípustné a co už je za čarou. Nebojte, Bill to všechno taky nezvládl za jediný den. Hromnicových rán prožil nespočet, ale nevzdal to, a jeho příběh tak nejen baví, ale i inspiruje.
Bill, You Got me, Babe!
Comments